Hlavní město Reykjavík máme projito už ze včerejška, ale Jirka s taťkou si chtějí ještě vylézt na věž kostela Hallgrímskirkja.
Mi se výjmečně nikam nechce. Další kostelní věž a hlavně uprostřed pro mě totálně nezajímavé krajiny. Upřímně si pořád říkám, co na tom Islandu všichni vidí - nehezká nepříjemná nudná krajina, v níž teď budu muset strávit dalších deset dní. Po nákupech v praseti, jedné z mála trochu levnějších prodejen potravin, mě ale Island okamžitě vyvádí z omylu. Jeho prvním a pádným argumentem je vodopád Glymur. Ten leží na konci hlubokého kaňonu, kterým k němu vede asi tříkilometrový trek spestřený chuťovkou v podobě brodění řeky.
Půlka řeky se brodí a půlka cupitá po kládě. Nahoru k vodopádu se dá dostat i bez brodění po pravém břehu, kde parkujeme, ale z levého je celou cestu nahoru mnohem lepší výhled na vodopád i samotný kaňon.
Hopšete si po skaliscích, co kousek vyhlídka do nedozírné hlubiny a na konci vás čeká pán Islandských vodopádů osobně - pan Glymur.
Nádhera, pokud si nevšímáte toho deště a nevíte, že vás za chvíli čeká další brod zpátky na pravý břeh přes řeku, která nad vodopádem dosahuje trochu jiné šíře než v údolí. Prvních deset metrů ve vodě proudící z ledových polí nad vámi chcete být z toho ledového pekla konečně už pryč. Druhých deset metrů jste vděčni za mrazem odumřelé nohy necítící při každém kroku bolest od šlapání na ostré říční kameny. A třetích deset metrů už jen kráčíte s blaženým úsměvem šílence zvažujíc skočit šipku a hezky si v řece zaplavat :-)
Při vylezení bos do trávy a bahna na druhém břehu vám příjde, že je země strašně teplá a proč vlastně potřebujete boty, když je vlahých sedm stupňů a jenom tak trochu prší :-). No dobře. místy pěkně lije, ale vždyť je to jenom voda :-). Cestou dolů (a nejenom dolů) nás musí Jirkův ťaťka proklínat, protože jsme to bereme typickou zkratkou, přesně podle známe věty ... je to dále, ale za to horší cestou :-). Příchod večer k autu je zejména pro našeho nejstaršího člena výpravy vysvobozením. Slunce tady ale nezapadá, takže únava neúnava je třeba ještě navštívit jeden horký potůček se skoro stostupňovou vodou a pak dva mikrovodopády Hraunfossar a Barnafossar.
Po příjezdu do kempu Húsafell ukazují hodiny hodně nehezký čas, ale Jirka rychle staví stan, já mezitím kuchtím večeři (těstoviny s chilli omáčkou:-) ) a za nedlouho už sedíme u předspánkového pivka v teple společenské místnosti(=malé dřevěné budky se sporákem a pár lavicema).
|