Toronto a jihozápad USA s GoGos

Cestou necestou

1 - Letem světem

2 - Toronto

3 - Niagára

4 - Jezero Ontário

5 - San Francisco

6 - San Francisco 2

7 - Cesta do L.A.

8 - Los Angeles

9 - Las Vegas

10 - Hoover Dam & 66

11 - Grand Canyon

12 - Antelope Canyon...

13 - Aspen

14 - Denver

15 - Závěr

Jako naschvál, právě dneska, po prozatím nejlepším dni mé cesty (samozřejmě kromě koncertu:-)), jsem tak zničený a unavený, že usínám u každého druhého slova, natož abych udržel souvislou „niť“. Začalo to brzkým vstáváním po čtyřhodinovém spánku přerušovaném dovádějícími španělskými turisty přímo před dveřmi mého pokoje a pokračovalo obzvláště náročným dnem v již obvyklém vedru. Tolik tekutin co dneska jsem nevypotil a ani nevypil snad za celý život. Ráno, ještě za příjemné třicítky jsem dojel k nedaleké Hoovrově přehradě na řece Colorado vytvářející obří nádrž Lake Mead.

Jde o stavbu vskutku mamutích rozměrů, podobně jako přilehlý most Memorial, který byl dokončen teprve před necelými dvěma lety.

Kompletní prohlídka přehrady včetně strojoven, turbínové haly a štol vedoucích samotnou betonovou hrází proběhla za příjemné „sklepní teploty“, ale po opuštění vnitřních prostor přehrady čekala venku rána v podobě skoro padesáti stupňů. Tady uprostřed pouště je vnímání teploty navíc zcela odlišné od pobřeží, kde je většina lidí zvyklá trávit dovolenou. Žáden vlahý vítr a ani náznak třeba i trochy vlhkosti. V takových podmínkách si člověk najednou začne uvědomovat svou extrémní „tekutinovou“ zranitelnost a dává si sakra pozor, aby někde nezůstal bez dostatku vody. I přes v žilách ještě pulzující nadšení z prohlídky megalomanského vodního díla a přilehlé mostní stavby, bylo následujících 120km jízdy do městečka Kingman nejtěžších co kdy pamatuji. Vzhledem k nezvladatelné únavě jsem byl už skoro rozhodnut vzdát odpolední program. Naštěstí se tak nestalo, pustil jsem se do mé dnešní hlavní zábavy a jak se ukázalo, udělal jsem moc dobře. Jakožto vášnivý řidič jsem si totiž nemohl nechat ujít jízdu historickou panoramatickou silnicí Road 66.

S nastoupením této vyhlídkové cesty rázem zmizela veškerá únava a nádherně jsem si užil následujících stopadesát kilometrů cesty, která nezískala svou popularitu jen tak náhodou. Skoro dvě hodiny proplouváte nádhernými scenériemi neskutečně pestré pouštní krajiny po cestě lemované pohádkovou železniční tratí s nekonečně dlouhými nákladními vlaky projíždějícími v tak krátkých intervalech až jednotlivé soupravy splývají téměř v jednu.

Projel jsem samořejmě jenom malinkou část kopírující kousek směru mé cesty, ale i to stačilo k naprostému okouzlení a touze po poznání dalších částí. Tak snad někdy příště. Rozhodně né ale dneska. V klasickém „kovbojském“ městečku Williems, ve kterém jsem dnes zkončil, nešlo jinak než si dopřát pravý místní hovězí steak, takže momentálně procházím „otravou masem“ a pomalu upadám do tolik vytouženého spánku.