Maroko a Lisabon

Cestou necestou

1 - Do Lisabonu

2 - Lisabon a do Maroka

3 - Fes

4 - Sahara a Todra

5 - Dades a do Marakeše

6 - Marakeš

7 - Casablanca

S ranním probuzením si začínám uvědomovat v jakém luxusním ubytovacím zařízení mám tu čest přespávat :-). Během ranního datlování mých stránek mi málem umrzly prsty a následná koupel v luxusní společné sprše, kde občas i chvilkami tekla trochu teplá voda, stála opravdu za to :-).

Mytí vlasů jsem radši nechal na poslední chvíli před odchodem ven na slunce. Než se na náměstí sešlo dost lidí na kolektivní taxík směr Dades, tak mi vlasy stihly usnout. Jak jste si možná všimli, tak používám převážně tenhle místňácký způsob přepravy. Mají tady samozřejmě i normální taxíky, ale ty stojí na místní poměry hodně a není v nich taková sranda :-). Kolektivní taxík vás za 7 dirhamů (nějakých 18 korun) odveze klidně i dvacet kiláků, akorát vás v něm jede trochu více. Třeba dneska směrem k soutěsce Dades nás jelo v jednom obyčejném kombikovém osobáku dvanáct - 4 berbeři, 4 berberky, 3 berbeřata a jeden čech :-).

Nechal jsem se vysadit na vrcholku soutěsky u vyhlídkového hotelu(na předešlém obrázku vpravo nahoře), a pak scházel serpentinami zpátky dolů na dno kaňonu.

Chvíli po příchodu do údolí se na obzoru objevil kolektivní taxík vracející se z druhého konce soutěsky zpátky do města. V nejlepší čas. Jenomže po přiblížení mi taxikář jenom jejich typickým gestem ruky ukázal, že už je úplně plný a jel dál. Další určitě dříve než za dvě hodiny nepojede, a tak jsem vyrazil pěšky. Ujít těch skoro 20km po svých jsem v úmyslu samozřejmě neměl, ale je tady všude krásně a procházka přes berberské vesnice je mnohem příjemnější, než někde stát a čekat. Neušel jsem nakonec ani 3 kilometry a zastavili mi tři kluci z Polska jedoucí mým směrem. Dali jsme tak cestou malou česko-polskou řeč o Maroku a zpátky v Boumalne mě vysadili akorát půl hoďky před odjezdem autobusu do Marakeše. O jízdě autobusem a zvracejících marokankách se už asi ani nemusím zmiňovat. Ikdyž tahle nebyla řádně připravená, takže to hodila na zem a její kamarádka ve snaze zachránit v autobuse dýchatelný vzduch začala kolem stříkat voňavý sprej. Ale typl bych, že si jej spletla se slzným plynem, protože polovina cestujících začala okamžitě kašlat :-)

Na fotce je sice nádraží vlakové a já přijel na autobusové, ale to nebylo tak hezké a tohle nádherné vlakové bylo hned vedle :-). Akorát, že jsem sem zajel trochu omylem. Správně jsem měl totiž vystoupit na předešlé zastávce, která byla o 3km blíže mému hostelu. Aspoň jsem se ale prošel noční moderní částí Marakeše a kolem hlavní Marakešské mešity.

I když nakonec mi ten čas chyběl. Marakešský hostel byl totiž úplně stejně zapadlý a k nenalezení jako ty předešlé. Jenomže tady už nejsem na příjemném marockém venkově, kde vám i rádi občas poradí. Marakeš je džungle, kde se vás snaží každý ulovit, abyste se ho zeptali na cestu, a pak mu za tu radu museli zaplatit. Při více jak hodinovém hledání hostelu Rouge, který nebyl tam, kde měl podle mapy být, jsem úspěšně všechny ty parchanty ignoroval, protože placení za přirozenou lidskou pomoc je těžce proti mému přesvědčení. Jenomže asi už znaven jsem pak udělal chybu ani ne dvacet metrů od hostelu, když už byl na dohled. Jedna náhodná naivní slušná odpověď mladému bezelstně vyhlížejícímu mladíkovi na otázku kam jdu a bylo to. Těch 20 metrů šel samozřejmě se mnou a pak se vehementně dožadoval zaplacení odměny za pomoc. Takže následovala pěkně drsná hádka provázená mnoha vstyčenými prostředníčky (ještě že to díky Trávovi umím na tolik způsobů :-) ), zakončená oboustrannými výhrůžkami zabitím. Prostě vítejte v Marakeši :-).