Řecko

Na sever a na jih

1 - Athény

2 - Mykény

3 - Santorini

4 - Zpátky na pevninu

5 - Příjezd do Meteory

6 - Meteora

7 - Soluň

8 - Varšava

Včerejší strategické ubytování pár desítek metrů od Athénského nádraží mi dovolilo do poslední chvíle lebedit v posteli a na vlak směřující na sever vyrazit až těsně před jeho odjezdem v 8:27. Vlaky mají v Řecku podobné jako některé starší kousky u naších ČD. Ale jinak jde vidět, že železniční přeprava nepatří v Řecku právě k stěžejním částem dopravy. Spojů je poskrovnu, jejich využití nijak závratné a vlaky jezdí pomalu jako v nějaké rozvojové zemi. Rychlostní koridor je postavený až v severní části Řecka, ale v té jižní předběhne vlak i sousedovic koza. Aspoň ale máte čas se kochat okolní krajinou, která je na jihu dech beroucí. Škoda jen, že z vlaku vybaveného neotevíratelnýmí zatmavenými okny se nedá fotit. Trochu použitelné(bez odrazů spolucestujících) mi vyšly jen dvě fotky a to právě ne moc zajímavé části krajiny.

Vlak si obzvlášť druhou hodinu jízdy pomalu klestí cestu po stěnách hlubokých roklí poskytujích výhledy na panoramata vysokých hor s vrcholky ještě teď v květnu pokrytými sněhem. Jednou by to chtělo možná vyrazit do Řecka čistě za turistikou, a to i v jiných pohořích. S touto myšlenkou jsem si pohrával už i před dvěma dny při cestě do Mykén, kdy se mi většinu dne rýsovala na obzoru silueta samotného Olympu. O výjimečné kráse řeckých hor mě ale definitivně přesvědčil můj dnešní cíl poblíž městečka Kalambaka.

Ano, dorazil jsem do světoznámé Meteory. Musím se přiznat, že Meteora je asi tím hlavním důvodem, proč jsem vůbec jel do Řecka. Údolí plné skalních homolí s nepřístupnými tajemnými kláštery na vrcholcích skal mě uchvátilo už v dětství, kdy jsem jej prvně zahlédl v nějakém starém francouzském filmu. A představa se se skutečností nedá vůbec porovnat. V reálu je Meteora ještě úchvatnější než na jakýchkoli fotkách či ve filmu. A to mi dneska přitom opět nepřálo počasí.

Cestou nahoru do skal jsem dokonce opakovaně zmokl a pocitová teplota díky větru klesla na tolik, že mě donutila vytáhnout z batohu veškeré teplé oblečení. Poletováním mezi skalními vyhlídkami a kláštery mi uteklo pozdní odpoledne ani nevím jak a přiblížil se západ slunce. Pro jeho pozorování mají i tady vyhlášené místo, kde se nás dneska sešlo ale nemnoho. Slunce totiž zmizelo už odpoledne za husté mraky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se na své velké podvečerní vystoupení mělo ráčit objevit.

I ti, co se dostavili, vesměs nevydrželi čekat a prchli zpátky do údolí ještě před hodinou H. Sice bez západu slunce, ale při nádherně dramatických scenériích vytvářených zuřícím počasím, jsem vydržel sedět na vyhlídce skoro hodinu a půl. Jenom mi trochu nedošlo, že dolů do civilizace to mám ještě docela daleko. Plán byl seběhnout přímo do vesnice pěší stezkou. Tu se mi ale po tmě nepodařilo najít a akorát jsem v křoví vyplašil dva na černo stanující poláky :-). Ne že bych neměl světlo, bez toho nevyrážím, ale tady se moc chození pěšími stezkami nenosí, a tak nejsou moc prošlapané.Což jsem poznal už odpoledne. Většina tůůůristů se totiž nechá za 25 euro vyvézt nahoru luxusními dodávkami, a pak povozit od vyhlídky k vyhlídce silnicí vedoucí úpatím hory nad skalními homolemi.

Se západem slunce(dneska ještě před ním) však všichni zmizí a nejede sem už ani žádný autobus. Pochodoval jsem tak ještě kolem desáté v noci za úplné tmy po zmiňované silnici a hledal marně odbočku na v mapě značenou kozí stezku. No nenašel jsem a už už zvažoval požádat o azyl ve stanu dvojku poláků :-). Po další půlhoďce však zaúřadovalo štěstí a podařilo se mi stopnout starší párek rusáků, kteří sem taky náhodou zabloudili, ale autem.