Island

Léto pořád tady

1 - Reykjavík a Glymur

2 - Geysir,Gullfoss a spol.

3 - Skanzeny - Akureyri

4 - Velryby a Aldeyjarfoss

5 - Mývatn - Podkova

6 - Mývatn

7 - Extrémní přejezd

8 - Duhové hory

9 - Den na odpis

10 - Ledovce a vodopády

11 - Do Ameriky a domů

Okolí jezera Mývatn je jedno z hlavních center turismu Islandu. Kolem se totiž nachází velké množství zajimavostí. Máme se sem v plánu vrátit i zítra, takže pro dnešek navštěvujeme jen tři z nich. Tou první je skalní město Dimmuborgir.

Za mě teda nic moc. Až bych řekl totální ztráta času ... prostě pár šutrů a sem tam v nich nějaká díra. Ale milovníci šutrů a důchodci si tady přijdou na své. Cestičky mezi skalkami jsou totiž z velké části vyasfaltované. To druhá zastávka u kráteru Hverfjall je už o něčem jiném.

Jako v pekle a všude v okolí se z nitra země kouří :-). Podzemí ukrývá i dálší Mývatnskou zajímavost, jezírko Grjótagjá.

Jezírko je pro dnešek poslední atrakcí u jezera Mývatn a přejíždíme na sever k vodopádu Dettifoss. Kromě krátkých odboček k cílovým místům vede cesta po asfaltu, takže kilometry ubíhají rychle.

Od Dettifossu se asi kilometrovou stezkou proti proudu řeky dostanete k bratrskému vodopádu Selfoss. Prostě další vodopád, takže se na něj podívejte později v galerii, a tady vám ukážu spíše kaňon, jímž se řeka prodírá krajinou pod vodopády.

Návrat na parkoviště, přejezd o osm kilometrů severněji a je tady ... ano, další vodopád :-). Pro dnešek máme poněkud převodopádováno, takže Hafragilsfoss si prohlížíme jenom z dálky ze skalní vyhlídky vysoko nad údolím.

V podvečer, přesně podle plánu tři hoďky před západem slunce, vjíždíme do rokle Jokursárgljúfur ve tvaru podkovy. My časový plán dodrželi, ale slunce a počasí sklamali a svou část dohody nedostáli. Nikdy jim to asi nezapomenu. Rokle byla pro mě tím hlavním na co jsem se na Islandu těšil. Hlavně fotograficky, jenomže v tomhle šedém hnusu, co venku panuje, se nic fotit nedá. Stále doufám v náhlou změnu počasí, a tak místo okamžitého vydání se pěšky na vyhlídku nad roklí ještě zajíždím s Jirkou a jeho taťkou dnem na konec podkovy.

Jezírko v samé špičce spolu s podkovovitým tvarem kaňonu vytvářejí mohutnou ozvěnu, takže se každou chvílí nese roklí něčí halekání při zkoušení echa. Ze spod kaňon ani nevypadá tak mohutně, jako na internetových fotkách z vyhlídky. Za hoďku a půl se ale přesvědčím, že Jokursárgljúfur je opravdu mohutný a dechberoucí výtvor přírody. Sám totiž vyrážím na devítikilometrový trek od kempu u ústí podkovy po její vrchní východní hraně až do špičky. Je už sice jedenáct večer, ale prostě musím. I když je hnusně.

Na místě ještě více lituju špatného počasí, ale i přes to se mi nechce vyhlídku vůbec opustit. Zpátky do kempu se vracím okolo jedné ráno. Jirka ještě nespí a dělá mi společnost při pojídání fazolí, jež je samozřejmě potřeba spláchnout pivkem, dát si každovečerního panáka a akorát ve dvě ulehnout na kutě.