Maroko a Lisabon

Cestou necestou

1 - Do Lisabonu

2 - Lisabon a do Maroka

3 - Fes

4 - Sahara a Todra

5 - Dades a do Marakeše

6 - Marakeš

7 - Casablanca

Konec mé cesty se blíží, a tak je na čase se přesunout zpět do Casablanky, odkud mi pozítří brzo ráno letí letadlo konečně domů, do Evropy, do čistoty a do zimy :-). Rozmazlen včerejším vyspáváním padlo rozhodnutí vykašlat se na ranní brzké vstáváni ve tři v noci a návštěvu města Rabat. Po zážitcích z Marakeše už mám velkých měst dost a Casablanca bude stačit. V klidu(až na totální promrznutí :-)) jsem proto vstal kolem deváte dopoledne a po poslední marocké snídani se prošel necelé tři kilometry k hlavnímu nádraží. Tři hodinky jízdy vlakem do Casablanky uběhly u psaní stránek jako nic a už jsem vystupoval v největším městě Maroka. Nádraží Casa Voyageurs, kde jsem přestupoval i před týdnem, mi tentokrát oproti posledně připadalo jako normální celkem hezké nádraží. Už jsem si na tu špínu asi zvykl :-). Ovšem druhé hlavní nádraží Casa Port v centru města, kam vedly mé první kroky, bylo jako z jiného světa ... z toho evropského.

Ono podobně jako celá moderní část Casablanky, jíž jsem cestou procházel. Místy by jste až mysleli, že stojíte uprostřed nějakého evropského města. Afriku prozrazují kromě zakuklenců jen maličkosti. Napříkal když vám v rychlém občerstvení prodavač bez ostychu špinavou rukou, kterou se těsně před tím šťoural v nose a počítal peníze, nabere z velké mísy hranolky a plácne přímo vám na talíř :-). Inu jiný kraj, jiný mrav :-). Všechna přetvářka ale končí vstupem do mediny, kde běží život klasicky staromarocky(=bordel a špína všude bez přetvářky :-) ). Nevím proč jsem se na webu všude dočetl, že v Casablance není kromě velké mešity nic k vidění a nejlépe je se tady vůbec nezastavovat. Historické centrum mě nadchlo rozhodně mnohem více než v Marakeši.

Jako jinde, tak i tady ho tvoří spletitá změť stovek malých uliček, ve kterých se nedá absolutně vyznat a nevyzná se v něm ani navigace. Díky neturističnosti Casablanky tady panuje autentický marocký život a nikdo vás ani neotravuje a nesnaží okrást. Mimochodem za celý den jsem v historické části potkal jen jednoho dalšího turistu. Místy na vás ale díky tomu i trochu dopadá strach. Celého a ve zdraví mne medina vypustila kousek od velkolepé mešity Hasana II.

Mešita opravdu neskutečných rozměrů. Také že se jedná o sedmou nejvyětší na světě s kapacitou 25-ti tisíc lidí a s nejvyšším minaretem na světě, dosahujícím 210-ti metrů. Mešita stojí přímo na břehu Atlantského oceánu (částečně dokonce i nad ním) na kraji obrovského náměstí. Nadmořská prosklená část byla bohužel právě uzavřená a nepodíval jsem se ani dovnitř, kam už se scházely obrovské davy věřících k večerní modlitbě. Její celé okolí žilo rušným životem a i břehy oceánu okupovaly zejména mladí lidé pozorující západ slunce a nedozírné dálky Atlantiku.

Během modliteb se úplně setmělo a mešitu nasvítily desítky světlometů u nichž si většinou hrály děti a vytvářely na mešitě různé stíny :-). Z minaretu má prý mířit laser směrem přesně k Mekce, ale asi jsem slepý a nic jsem neviděl.

Při návratu zpět k nádraží mě místní ani nechtěli do některých částí mediny pustit. Ale i okrajové opuštěné temné uličky, a to i přes svou krásu, nevzbuzovaly zrovna dvakrát pocit bezpečí.

Na ranní brzké letadlo bych musel vstávat kolem druhé v noci, a tak kašlu na nějaké ubytování a do tří ráno, kdy mi jede vlak na letiště, se procházím moderní částí města. Ještě se i naposledy projíždím jen tak zbůhdarma taxíkem, jehož cenu usmlouvávám na polovinu. Ovšem i přesto, že jeho reálná cena je ve skutečnosti čtvrtinová, tak taxikář uprostřed jízdy zastavuje a snaží se předstírat jestli správně rozuměl ceně a že to je strašně málo. Po pohrůžce z mé strany vystoupením a odchodem ale jede samozřejmě bez dalšího remcání dále :-). Prostě taková typická arabášská rozlučka na závěr.