Island

Léto pořád tady

1 - Reykjavík a Glymur

2 - Geysir,Gullfoss a spol.

3 - Skanzeny - Akureyri

4 - Velryby a Aldeyjarfoss

5 - Mývatn - Podkova

6 - Mývatn

7 - Extrémní přejezd

8 - Duhové hory

9 - Den na odpis

10 - Ledovce a vodopády

11 - Do Ameriky a domů

Pro dnešek, i přes to že jde aspoň pro mne o úplně nejlepší den celého Islandského dobrodružství, pro vás nemám prakticky žádné fotky. Vyjímkou je pár obrázků z dopolední zastávky u kráteru v Askja. Cestou se sice ještě snažíme najít jeden zapadlý hot pot (teplé jezírko), ale neúspěšně. Ke kráteru se jde od parkoviště pěšky asi čtyři kilometry sutí, bahnem a převážné přes sněhová pole.

Odměnou je vám v cíli teplé jezírko na dně kráteru. Možná bych měl říci díry, protože kráter jako takový má v průměru několik kilometrů a v současnosti jde vlastně o jezero. Jezirko na dně našeho minikráterku má teplotu okolo 26ti stupňů a mnohé návštěvníky láká ke koupeli.

Po návratu k autu nás čeká hlavní část dnešní extrémní cesty. Přejezd centrální odlehlé divoké části Islandu. Dvěstěčtyřicet kilometrů divočinou a težkým terénem k nejbližší civilizaci a hlavně benzínové pumpě. Už ranní cesta k Askja nás navnadila. To jsme byli ještě nadšeni z prvních brodů a nezapomněli fotit.

Při projíždění už asi patnáctého brodu, z čehož většina je mnohem větších než ten na fotce, už nám to jako zajímavost ani nepřipadá :-). Spíše rutina - zastavení, průzkum brodu, nalezení nejvhodnějšího místa a opatrný průjezd. Obzvláště za průzkum jsme vděčni našemu profesiálnímu brodivodovi Jirkovi, který každý větší brod projde nejdříve sám na druhou stranu a naviguje mě pak z protějšího břehu nejoptimálnější cestou.

Dasty, jak našemu Dastru říkám, je přecijen menší autíčko a některým zdejším terénním obludám se z okénka díváme tak akorát na pneumatiky :-). Navíc oproti ostatním obřím offroadům nemáme sání vyvedené nahoru a hlavně naše pojištění se nevztahuje na utopení auta či poškození vodou. Vždycky jsem si říkal, proč v motoristických pořadech testují teréňáky v tak nesmyslně extrémních terénech, jako jsou více jak 40ti stupňová stoupání a klesání, nejlépe ještě v hlubokém písku. Nebo kráčivé testy, kdy krokem přejíždí přes balvany větší než světlá výška auta. Tak teď už vím proč. Tady je takový terén prostě úplně normální. Obzvláště nejtěžší partii po cestě číslo 910 jedeme skoro krokem a hlavní terénní část dlouhou asi 120 kilometrů překonáváme přes pět hodin. Drobnou rychlostní výjimkou je přejezd pouště tvořené sopečným pískem. To se rychlost zvedne k závratné šedesátce, ale připadá vám, že jedete minimálně 120. Pohyblivý koberec písku je unášen silným větrem těsně nad povrchem a vy víte, že nesmíte zastavit, protože rozjet by se už nemuselo podařit.

Podobně jako při dnešním jediném zaškobrtnutí, kdy se mi při přejezdu jedne písečné duny uprostřed lávových polí podařilo Dastiho v písku zahrabat a posadit na břicho. Oproti kličkování v lávovišti je přejezd pouště ale rovný jako přímka, i když volantem točíte pořád jako zběsilí, protože po písku spíše kloužete než jedete :-). Uprostřed noci ve dvou třetinách dnešní cesty při zdolávání jednoho z obtížnějších brodů řev našeho motoru probouzí nedaleko tábořícího chlapíka s obrovskou Toyotou. Ten se nás při spatření našeho malinkého Dastříka snaží přemluvit ať dál nejezdíme, že prý odtamtud přijel a je tam enormně těžký terén, ve kterém nemáme šanci. Nám ale nic jiného než pokračovat nezbývá, protože na návrat už nemáme dostatek nafty. Později budeme na turistu s Toyotou vzpomínat, protože následná cesta už je projížďka růžovým sadem oproti tomu, co máme za sebou a co jeho teprve čeká.

Celkem jsem dneska strávil za volantem skoro jedenáct hodin intenzivního soustředění se na každý centimetr cesty. Jenomže víte, jak miluju řízení, takže pro mě jde o nejlepších jedenáct hodin Islandského výletu. Nakonec zastavujeme okolo čtvrté ráno a stavíme stan na štěrkovém návrší asi 40 km před civilizací. Těch 40 km neboli dvě hodiny dojedeme zítra :-).